Do Okoře bez oře 2015

Tak jsem po letech zase vyrazila na dálkový pochod :-) Kdysi jsem se „Do Okoře bez oře“ účastnila pravidelně, jenže jeden rok pak byl neskutečně propršený, pak do toho vlezly jiné záležitosti, a až letos – po 4 letech – jsem zase poctivě šla. Sice po nejkratší trati (15 km), ale i to se počítá, trhnout „okořský“ rekord můžu i někdy příště (mimochodem, 35 km :-)).

Tak tedy vyrazme :-)

10:00. Start :-) V batohu mám vše potřebné: lékárničku, fotoaparát, mp3 přehrávač, kávu, sendviče, náhradní pár obuvi (co kdyby náhodou…). Počasí je slušné, je zataženo, slabý vítr, ale meteorologové slibují, že se počasí ještě zlepší. V mikině je mi tak akorát, jen krk mrzne, ten vítr je nepříjemný.

10:39. Akumulátor v mp3ce chcípl. Přesněji řečeno, jeden mini-přehrávač (půjčený) se z nějakého důvodu nenabil vůbec, ten druhý – můj – to před odchodem pořádně nestihl a vydržel jen 40 minut. Pokračuji ve společnosti zvuků okolí :-)

11:42. A jsem v první „zakralupské“ obci – v Otvovicích. Přibližně třetina cesty je za mnou :-) Cesta je malebná, vede (nejen) lesem, fotoaparát ani nemusím dávat z ruky – pořád je co fotit, pořád je něco zajímavého, tu něco kvete, tu je krásný mech, tu něco dalšího…

Mimochodem, o mechu. Po cestě mě dohnal pár s pejskem, taktéž se účastnili pochodu.
„Mě by zajímalo, co to tu fotíte?“ zeptal se pán a ukázal na staré seschlé listí na zemi.
„Mech. Vypadá krásně.“
„Ahá, tak to jo.“ :-)

V místním krámku nic turistického nebylo, jediným úlovkem je malý porcelánový zajíček na památku. Větší část cesty stále leží přede mnou.

12:16. Nějak absolutně nenápadně jsem došla do Zákolan, první sendvič po cestě úspěšně posloužil svému účelu. Na železniční stanici koumám jízdní řád (přece jen se nějak musím vrátit domů).

Hned vedle stanice v dočasném stánku si kupuji turistickou známku Budče. Dle ukazatelů k Budči je to 1 km, do Okoře ještě 6,5 km.

V potoce u stanice je malý vodní mlýn, dřív tam nebýval, co naopak u stanice kdysi bývalo, je lávka přes železnici… už není a nezbyla ani stopa :-)

12:50. A je tu Budeč :-) Po cestě narážím na zajímavé ukazatele na návsi, chvíli se zdržuji a fotím. Krpál k Budči je… nepříjemný :-) Docela strmý a trochu táhlý. V předešlých letech u Budče býval stánek se zbožím pro turisty, ale teď nikde nikdo, jen pár účastníků pochodu na dohled. Musím si vystačit s pár fotografiemi a pokračuji v cestě.

14:30. Jsem v cíli! :-) Po cestě padl druhý a poslední sendvič a zbytek kávy. Okolí bylo vskutku malebné: vysoký železniční most, Nový mlýn, hezký potůček v podhradí, ptáčci cvrlikají, slunko svítí, voda zurčí… krása! :-)

Mimochodem, cca 1,5 km od Okoře je přes potůček nový most – nečekaně, dřív se div nehopsalo po kamenech :-)

Nohy ke konci začaly trpět, ani ne svaly, ty byly v pohodě, ale plosky nadávaly, ale což, zvládla jsem i horší věci :-)

V cíli dostávám poctivě „vychozený“ diplom, placku a pohled ku příležitosti 90 let organizované turistiky v Kralupech nad Vltavou, vydaný Klubem českých turistů, organizátorem pochodu.

Poblíž se nacházel stánek projektu Turistický deník, ale o téhle zábavě a její podstatě povím příště, a stánek se sbírkou na sochu Švejka v Kralupech, jsem bohatší o turistická razítka a z druhého stánku i o sběratelský švejkovský pivní tácek :-)

Prozkoumávám zbývající stánky a pak už mě čeká jen cesta na autobus, do Zákolan a pak domů…

16:30. Jsem doma! :-) Autobus nakonec jel nejen do Zákolan, ale i do Kralup, takže vylézám u kralupského nádraží a kráčím domů, 10 minut – a jsem zpět tam, odkud jsem vyrážela… :-)

Share on FacebookTweet about this on TwitterShare on Google+Share on TumblrPin on PinterestShare on VKShare on LinkedInPrint this pageEmail this to someone

Zaujal Vás článek? Chcete mi něco říct? Pište, sdělujte, komentujte! :-)