Tak Petrohrad hlásí první sníh :-) Sice trval jen pár hodin, sice se zase nějakou dobu neukáže – ale no a co! :-)
Jindy bych sníh na konci října považovala za poněkud nemístný, ještě si živě pamatuji roky, kdy v poslední dekádě onoho měsíce bylo +20 °C a s pesanem jsem chodila na procházky v tričku, ale teď… teď to bylo jinak.
Krásně velké vločky se snášely k zemi a ke naprostému štěstí chyběla už jen světýlka a vůně svařáku. A byl to pocit pohody a něčeho… správného. A pohádkového.
Jak už jsem zmiňovala, 4. března jsme jeli na návštěvu příbuzné a po cestě stihli zastávku u Muzea „Proražení blokády Leningradu“. Cestou zpět nás pak čekal neméně zajímavý kulturní program – Nová Ladoga a Stará Ladoga 
.
První zastávku jsme měli v Nové Ladoze, u památníku v podobě lodí „Charkov“ („Харьков“) a „TŠČ-100“ („ТЩ-100“), jenž byly součástí Ladožské vojenské flotily . Právě tato flotila sehrála velkou roli v podpoře města během obležení – vodní cestou byli evakuováni obyvatelé, lidem, co nemohli opustit Leningrad, byly dováženy potraviny a další nezbytné věci.
Bratr mi na tomto místě vyprávěl, že jednou z takových lodí byla evakuována i naše babička (z tátovy strany), bylo jí tehdy 10-11 let.
11. září 1941 odsud začala fungovat Ladožská komunikace spojující obležený Leningrad se zbytkem země a nazvaná Cestou života. Úspěšné fungování vojenské trasy zajišťovaly lodě Ladožské vojenské flotily a lodě Severozápadní říční paroplavby.
Po zastávce v Nové Ladoze nás čekala Stará Ladoga. Nejdřív jsme se zastavili u Mohyly Olega Moudrého .
Místo jeho posledního odpočinku prý není zcela potvrzené, nicméně toto místo je označené jako jeho mohyla, jak ostatně hlásí následující text:
Unikátní archeologická památka IX.-X. století.
Mohyla staroruského knížete Olega Moudrého.
Významný varjažský panovník, spolubojovník Rurika. Spojil během vojenských tažení Novgorodské země s Kyjevským knížectvím, vytvoře velmoc, které se začalo říkat stát Rus.
Zakladatel Kyjevského státu, jehož prvním hlavním městem byla Stará Ladoga.
Archeologická památka je chráněna státem.
Třetí a poslední ladožská zastávka byla u Staroladožské pevnosti. Pevnost byla postavena na přelomu IX. a X. století během panování Olega Moudrého; jedná se o první kamennou pevnost na území Rusi. Odolala nájezdům Švédů ve XII. a XIV. století, v XVI. století byla přebudována, v r. 1610 se jí Švédům povedlo dobýt a v r. 1707 ji Švédové obléhali naposled; po skončení Severní války ztratila svůj vojenský význam a začala chátrat.
V XIX. a XX. století tu probíhaly archeologické výzkumy. V 70. letech minulého století začala rekonstrukce, dvě věže byly obnoveny ještě v sovětské době, ještě jedna věž byla dostavěna v nedávné době a poslední dvě se znovuvybudování zatím nedočkaly.
No, a pak už bylo načase jet domů… :-)
V pátek 4. března jsme vyrazili směr příbuzenská návštěva a po cestě nás čekala velmi zajímavá zastávka, kterou ocení milovníci válečných témat a v dnešní době i WoTka a podobných her, a to Muzeum „Proražení blokády Leningradu“.
Právě v místech, kde se nachází muzeum, probíhala Operace „Jiskra“ , jejíž konečným výsledkem, jak název muzea napovídá, bylo proražení blokády Leningradu. Tanky, které tu lze spatřit, se účastnily bojů a jsou vytaženy z řeky poblíž.
Pro představu, jak je ten tank doopravdy velký.
Poblíž stanice metra Avtovo se nachází pomník v podobě tanku KV-1S. Kousek odsud je Kirovský závod, kde se v období Druhé světové války vyráběla celá řada tanků KV. U Pulkovských vrchů se pak nachází další pomník se dvěma tanky T-34, ale to je bohužel z ruky a blbě dostupné, takže ze zástupců petrohradských tanků aspoň avtovská KV-1S… :-)
V tomto díle bude řeč o Maslenice – neboli ruském masopustu. Letos připadá na 7-13. března, no a když už jsem v ruských luzích a hájích, byla by škoda Maslenicu vynechat :-)
Maslenica (Масленица) je považována za jeden nejveselejších svátků roku, trvá sedm dnů a jinak se jí říká palačinkový týden. Právě palačinky jsou v tomto období nejdůležitějším jídlem. Lidé slaví, chodí na návštěvy a naopak vítají návštěvníky u sebe doma.
Dříve k Maslenice patřila i zábava – s písněmi, tanci, soutěžemi, ale stejně jako v Česku, národní zvyky ve městě pomalu zanikají. Říká se, že lidé, kteří si neužívají Maslenicu, prožijí další rok chudě a smutně.
Je spojena s národní tradicí vítání jara. Před začátkem Velikého půstu se lidé loučí se zimou, nadšeně vítají první hezké dny, pečou zmiňované palačinky a připravují se na očistu duše a těla.
Maslenica má více názvů: Masopust (Мясопуст) – kvůli tomu, že se nejí maso, sýrová – kvůli tomu, že se v tomto týdnu hodně jí sýr, a Maslenica – protože se jí hodně másla.
Hlavním jídlem, jak již bylo řečeno, jsou palačinky s různými náplněmi. Palačinky se mají připravovat denně a ve velkém množství – traduje se, že se jich má napéct tolik, kolik si člověk přeje mít štěstí a blahobytu v dalším roce.
Hory palačinek jsou předzvěstí úspěchů, zdraví, dostatku v rodinách příbuzných a přátel; bude-li stůl prázdný, v nadcházejícím roce člověka čekají finanční potíže, což ovšem lze spojit i s tím, že Maslenice se občas říkalo Pustošitelka – zajištění hojnosti znamenalo také značné finanční výdaje.
Špatným znamením bylo, když se palačinky nepovedly, připálily se nebo nechutnaly dobře: to znamenalo, že brzo přijde nějaké neštěstí, nemoc nebo nepříjemnosti.
Věřilo se, že studené počasí během tohoto týdne je příslibem úrodného roku. Dívky, které se chtěly v onom roce provdat, měly dát napít každému muži, kterého potkají po cestě, setkání s takovou dívkou mělo přinést dlouhý a šťastný život v manželství.
Maslenica, aneb ruský masopust čili palačinkový týden | Zdroj: god-2016.com
Pondělí je Vítáním Maslenicy. Hospodyňky začínají péct palačinky, první palačinka se dříve dle tradice vždy dávala chudým lidem. Na hlavní ulici se stavěl hastroš Maslenicy oblečený do starých hadrů, který setrvával na svém místě do neděle.
Úterý se říká Zaigryš, kteréžto název pochází ze slova заигрывать – flirtovat, laškovat; není těžké uhodnout, že tento den patří mladým lidem, kteří by už měli začít uvažovat o svatbě a rodině. Laškovalo se, vtipkovalo, odměnou za to byly – jak jinak – palačinky. V úterý se také sáňkovalo, točilo se na kolotoči.
Středa je známá jako Labužník. V domě scházejí hosté, kteří si pochutnávají na palačinkách, pirohách, medových pernících. V tento den se také často konaly pěstní souboje a koňské dostihy.
Čtvrtek dostal název Rozdováděný. Právě ve čtvrtek začíná Široká Maslenica doprovázená sáňkováním, koulovanou, veselými písněmi a tanci.
Pátku se říká Tchynin večer, protože právě v pátek tchyně přicházely ke svým zeťům na návštěvu a pochutnávaly si na nabízených palačinkách. Přitom dceřin manžel musel v předvečer pátku přijít do domu své tchyně a osobně ji pozvat.
Sobotě se říká Posezení švagrových – mladé snachy zvaly k sobě na návštěvu sestry svého manžela, povídaly si s nimi, nabízely jim různé dobroty a předávaly jim dárky. Pokud manželovy sestry ještě nebyly vdané, zvaly na návštěvu i svobodné kamarádky; pokud již byly vdané, pak se na návštěvu zvaly jen vdané příbuzné.
Neděle je vrcholem malesničních oslav a má název Neděle odpuštění. Lidé vyprovázeli Maslenicu, loučili se se zimou a symbolicky pálili hastroše. Jak napovídá název, v tuto neděli je zvykem žádat příbuzné a kamarády o odpuštění za všechny křivdy, které se nahromadily za rok.
Založeno na materiálech webu god-2016.com .
To, že mě cesta do Petrohradu čeká a nemine, jsem věděla nějakou dobu, ale co naplat – bála jsem se stejně. Vždyť jsem tu naposled byla ve svých sedmi, a to už je skoro 22 let zpátky! Co na tom, že se domluvím, když povědomí o místních reáliích mám špatné, skoro žádné?
No… kdo se bojí, nesmí do lesa, tak jsem nějak vstřebala nervozitu, soustředila se na hezké věci (třeba že poprvé v dospělém životě poletím, že budu mít zajímavou životní zkušenost nebo že mám jedinečnou šanci zkusit napsat hezký materiál do blogu) – a 23. ledna popadla batoh a kufr a vyrazila do světa :-)
Mates mě doprovodil na letiště a přečkal se mnou i první kontrolu – check-in, po kterém můj kufr úspěšně zamířil do zavazadlového prostoru. Do otevření gatu zbývala pěkná chvíle, tak jsme se rozloučili (jó, bylo to těžké) a už to bylo jenom na mně.
Druhou – pasovou – kontrolu už jsem absolvovala sama. Dvě minutky a šup do tranzitní zóny. Duty free mě příjemně překvapilo cenami, brácha chtěl, ať mu přivezu litrovku slivovice, v dute free shopu litrová flaška za 239 Kč, krása. Pamatuji si, že jsme litrovku v podnikové prodejně Jelínka kupovali za 269 Kč. Je ale fakt, že kdybych letěla do zemí, které jsou součástí EU, zaplatila bych asi o 40 Kč víc, i tak by to byla slušná cena.
Po výlezu z shopu jsem o kus dál uviděla „své“ letadlo – Airbus A319 na fotce výše s nápisem Czech Airlines. Mimochodem, na této fotografii je krásně vidět, jaké počasí panovalo před odletem.
Prošla jsem duty free zónou a už mě čekala předposlední kontrola – ta bezpečnostní. Hurá vyndat veškerou elektroniku z batohu, ukázat bezpečnostní pytlík se slivovicí, projít rámem… a zase všecko sbalit.
Úplně poslední kontrola byla před nástupem do letadla, u přepážky se kontrolovala letenka a doklady. A pak už následoval rukáv a hledání svého místa :-) Měla jsem místečko u okna – přece u svého prvního „dospělého“ letu nevynechám možnost koukat z okna a užívat si ten pocit letu se vším všudy!
Na dvou fotografiích níže je vidět mytí letadel před odletem, speciální technika zbavovala před vzletem všechny stroje sněhu, technici, jak mě tu správně upozornili (zdravím! :)), používali odmrazovací a protinámrazové kapaliny. Foto vlevo je pořízeno u terminálu, foto vpravo – po cestě k přistávací dráze.
Odlet byl opožděn cca o 1h 15min, a to kvůli nepříznivým podmínkám na letišti – speciální vozy čistily dráhu, další vozy omývaly letadla. No ale konečně motory zahučely – a už jsme startovali.
Zážitky? Neskutečné, famózní, nepopsatelné. Ten pocit, když tě to při startu zamáčkne do sedadla, motory řvou, krajina se míhá za oknem čím dál rychleji, a najednou se letadlo zakloní, odtrhne se od země, která pěkně rychle mizí v dáli, tlačí tě to do sedadla ještě víc… Úchvatné!
Ale musím říct, že prvních asi tak 5 minut, co jsme stále ještě stoupali v poměrně ostrém úhlu a za oknem nebylo vidět ani ň (aneb opravdu velká oblačnost), jsem byla i trochu vyjukaná a říkala si, zda let byl opravdu tím nejlepším nápadem :-) Ale pak jsme překonali tu hradbu mraků, vpravo za námi se zjevilo slunce, nad námi modré nebe a pod námi krásně tvarovaná oblaka – a pochyby byly rázem pryč. A to neskutečně modré nebe! Úplně jiná, sytější modř, než je vidět ze země…
Asi nemá smysl upřesňovat, že většinu letu jsem spokojeně čučela z okna a náramně si užívala ten výhled? :-)
Jinak skoro až vtipně působily informace o aktuálním stavu: „Výška 11 100 metrů. […] Teplota venku: -67 °C“. -67 °C! Mimochodem, v Praze při odletu bylo něco málo pod nulou, Petrohrad mě přivítal teplotou -17 °C.
První „vzdušné“ dojmy z Petrohradu byly trochu rozpačité: přistávali jsme pomalu za soumraku, město se nořilo do šera, ale rozsvícených oken bylo poměrně málo, zářila hlavně jedna velká ulice, jinak skoro nic – viz foto níže. Takové město duchů, Petrohraďané prominou. Je fakt, že pracovní doba v Rusku je oproti třeba té české trochu posunuta, takže většina lidí určitě byla v práci a v obytných domech prostě neměl kdo svítit.
Ale hlavní roli v tomhle dojmu sehrál stavební rozmach – staví se hodně a ve velkém, takže kolikrát člověk vidí jen ty zatím prázdné obrovské domy, které se noří do tmy a čekají na svou dostavbu a své nájemníky a majitele, kteří tam budou svítit. Měřítko staveb je docela působivé a nejspíš vydá na samostatné povídání, ale o tom někdy příště :-)
No, ale to už jsme se snesli na letiště, byl čas přistávat. Koukala jsem z okna, pozorovala zem těsně pod námi a pořád čekala to „duc“ oznamující, že jsme dosedli. A ono nic! Nebýt spárů na přistávací dráze, na kterých to vydávalo specifický zvuk, ani nevím, že letadlo přistálo :-) Klobouk dolů před panem pilotem.
Pak už to šlo rychle – výstup, pasová kontrola, sebrat zavazadlo z běžícího pásu a zavolat bráchovi, ať přijede a vyzvedne mě. Sečteno podtrženo – let byl naprosto v pohodě, záležitosti okolo taktéž a zážitky byly fantastické :-)
À propos: volání. Po zapnutí telefonu mi od O2 přišla krásná SMS: „Vítejte v Rusku! V síti Beeline teď můžete navíc nově využít i 4G LTE připojení. Dejte o sobě vědět svým známým a rodině: Do ČR a v rámci zóny voláte za 66,55 Kč/min., příchozí hovory 54,45 Kč/min., odchozí SMS 12,10 Kč, MMS 9,60 Kč, připojení k internetu 300 Kč/MB. […] Příjemný pobyt Vám přeje O2.“ Asi nemusím říkat, co bylo snad první věcí, co jsem si pořídila..?
