Po služební cestě do Německa jsem toužila od loňska, kdy mi to uniklo, takže když to letos klaplo, byl to splněný sen. A jak bylo? No, z fleku bych jela znovu, takže… asi tak :-) Krátkou sérii příspěvků zahájím menším vyprávěním o prvních dojmech.
Dálnice
Dálnice jsou doslova “prvním” dojmem – překvapivě, že, když jsme přijeli po dálnici :-) Široké, vesměs tříproudové a na sjezdech i pětiproudové – není divu, že dělají dojem. Právě po dálnicích jsme se toho najezdili až až – cca 45 minut do / z práce, a pokaždé mě strašně bavilo pozorovat ty široké pruhy a proudy aut… pokud jsem před / po ranní nepadala za vlast.
Ceny
Hned první návštěva obchodu s sebou přinesla rozporuplné pocity – mají v zásadě stejné ceny jako my! To jako vážně? S jejich platy? Achjo. Mělo to ale jednu nezanedbatelnou výhodu – člověk nemusel s sebou z Česka tahat zásoby, aby ušetřil, vše si za stejné peníze koupil na místě dle potřeby. Něco se dokonce dalo sehnat i levněji.
Cyklistika
Na první pohled je vidět, že Německo je zemí cyklistů. Člověk jede po dálnici a na navigaci vidí samé křížení s nějakou cyklostezkou, zjevně přes podchody. Že je zima a mráz? Na cyklistickém provozu to není moc poznat, bikesharing normálně funguje, lidé jezdí do práce, z práce, do vedlejšího městečka nakoupit. A pak přijedeme zpátky do Čech a u práce stání pro kola zejí prázdnotou… docela kontrast :-)
Za zmínku stojí i pár dalších perliček. Třeba takový podchod pod řekou, proč ne. Musím říct, že mě docela zarazilo, když přímo přede mnou paní seskočila z kola a zmizela v podchodu vedoucího do vedlejšího Friedrichshagenu. A o fous dřív jsem zírala na srub stojící několik desítek metrů od břehu – byl krásný.
