Třetí a poslední den MetalFestu přinesl nadupaný závěr – konec programu v Amfiteátru Lochotín byl žánrově pestrý a patřil The 69 Eyes, Korpiklaani, Dee Sniderovi a Arch Enemy.
Přiznávám se, po programu prvního a druhého dne a směně mezi nimi jsem se nehecla přijet do amfíku nějak brzo, i když původní plán počítal s příjezdem na Civil War. Místo toho jsem v klidu dojela odpoledne na autogramiádu Korpiklaani a vystoupení The 69 Eyes.
The 69 Eyes
Finská gothic rocková kapela The 69 Eyes mě v mém hudebním putování spíš míjí, i když ji znám dlouhých 15 let (to už je vážně tolik?..), kdy video k písni “Lost Boys” frčelo na německé Vivě a MTV. Právě “Lost Boys” uzavírala set, do kterého Finové dokázali nacpat 15 písní 
během pouhé hodiny a deseti minut.
Korpiklaani
Korpiklaani jsou sázka na jistotu. Jejich rozjuchaný folk metal vždy naladí na veselou notu, zlepší náladu a strhne. Stručně řečenou, jsou zárukou dobré pařby. A setlist tomu notně nahrával – “A Man With a Plan”, “Pilli On Pajusta Tehty”, “Beer Beer” nebo “Vodka” jsou prostě pro pařbu jako stvořené. A také že to v kotli tak vypadalo: circle pit, hopsání, skákání, crowd surfing, veslice a naprosto bombastická atmosféra.
Takže plán na Korpíky byl jasný – utáhnout glády a jít pařit pod pódium do toho kafemlejnku. A plán to byl vyzkoušený, dobrý a dokonce i dobře vycházel… jen by člověk nesměl v běhu podél zábradlí v plné rychlosti zakopnout a do onoho zábradlí, oddělujícího první řadu od prostoru pod pódiem, to se vší parádou narvat.
Teď už se tomu směji, ale v první chvíli jsem nevěděla, která bije, a byla ráda, že jsem se odtud vůbec vymotala. První securiťák mě nejdřív chtěl nasměrovat k východu, pak zjevně zmerčil, že na tom nejsem nejlíp, mezitím přiběhl druhý a odvedl mě do stanu zdravotnické služby. Záchranář, jehož jméno si bohužel nepamatuji, mi ošetřil všechna poranění – ve chvíli nárazu mě trápila akorát lícní kost / jařmový oblouk, ale měla jsem také sedřené koleno, rozpáranou kůži v ohybu lokte, další odřeniny a budoucí modřiny a v konečném součtu vypadala, jako kdyby mě někdo ztřískal :-D A to až o něco později jsem zjistila, že mám naraženou i klíční kost. (A jestli se k tomu záchranáři tento report náhodou dostane, tak – díky moc!)
Takže závěr vystoupení Korpíků jsem strávila vsedě na ochozu, s ledem u tváře a pomalu se zlepšujícím viděním. Ale i tak to byla bomba a nelituji :-) Jen si teda pro příště prý mám pořídit chrániče a helmu… že by už na Eluveitie na MoR? :-D
Dee Snider
Dee Snidera zná snad každý metalový fanda – přinejmenším by měl. Naživo jsem ho zažila hned na mém prvním festivalu Masters of Rock v roce 2011, kde vystoupil ještě s Twisted Sister. Píseň “We’re Not Gonna Take It” tenkrát zněla snad odevšad a proměnila se v neoficiální hymnu zmíněného ročníku.
Samostatné vystoupení Snidera jsem pak zažila rovněž na Masters, a to předloni. A byla to pecka! Jedna z nejlepších show ročníku. A někteří si pamatují hlavně to, jak, slušně řečeno, sepsul holku, co stála od odpoledne jak solný sloup v první řadě. No, letos na MetalFestu pro jistotu sepsul všechny :-D A sice za to, že si dovolili sedět – cožpak se na metalu sedí? :-D
Ale byl opět výtečný. Ze začátku to nemělo tu energii, co na MoR, ale pak se to rozjelo a na “We’re Not Gonna Take It” mělo grády jaksepatří. Nemohla chybět ani “I Wanna Rock” a třešničkou na dortu byla závěrečná “Highway to Hell”, předělávka AC/DC.
Arch Enemy
Samotný závěr festivalu patřil Arch Enemy. Znám, moc neposlouchám, zažila jsem je ještě s Angelou na postu zpěvačky, znám pár písní, ráda si zahulákám “You Will Know My Name” a stačí mi to. Ale pokaždé obdivuji Alissu White-Gluz, co ze sebe dokáže dostat. Taková malá holka a takový hlas, respekt.
Arch Enemy nabídli velkolepý konec a set čítající 19 písní neboli v podstatě plnohodnotný koncertní setlist (během nedávných koncertů v Číně hráli jen o dvě písně víc). A… a pak byl konec a povedený MetalFest 2019 se definitivně proměnil v minulost.
Tak na viděnou za měsíc na Masters a za dva měsíce na Ostravě v Plamenech. A kdoví, snad i za rok na dalším MetalFestu ;-)
